povídání o nejlepšim psím kamarádovi, který nás bohužel již opustil.... foto rodiču a štěňat je od chovatelky a její adresa je zde:  www.siberianhusky.cz

 

Ken Red Nose Jednička

prostě náš Keník

 

       

        29. 1. 1998   -    25. 9. 2005

 

 

Taťka : George Jednička

Žil : 23. 8. 1993 - 4. 9. 2003

DKK : 0/1

Výstavy: 3x CAC CZ, 3x res. CAC CZ, 3x CWC, 1x CAC LT, 1x CACIB, 1x res. CACIB, 1x BOB,  Vítěz Litvy, Vítěz Vilniusu, Vítěz Opole,  Nejlepší veterán,  BIS veterán

George byl zlatíčko. Jako štěně si zahrál v seriálu O zvířatech a lidech. Ač byl na svou dobu velmi mohutný, velmi dobře pracoval před saněmi. Na výstavách byl také na svou dobu velmi úspěšný. Svou kariéru i život ukončil vítězstvím v soutěži Nejhezčí veterán na výstavě Intercanis v Brně v roce 2003. Česku zůstal nedoceněný. Zemřel na otravu.

Mamka : Barbie Jednička

Žila: 14. 3. 1991 - 19.10. 2001

DKK : 0/0

Výstavy : Výborná III. na NV

Bára měla smutný osud. Když jí byly 4 měsíce, vystřelili jí oko. Byla nesmírně mazlivá a ukrutný dříč v zápřahu. Bohužel v 8 letech se u ní objevil karcinom na předním lokti. Tím u ní skončilo běhání. Zemřela ve spánku v 10,5 letech.

Sourozenci -Kim Chocolate, King Gold Nugget, Kentucky, Kindness, Kiss C Gold

Pár písmenek o Keníkovi   

Keník byl úžasnej pes a myslím, že to byl právě on, kterého má člověk štěstí mít jen jednou za život. Jedna věc mne, ale moc mrzí a to ta, že nás opustil velmi brzo a nečekaně v 7 letech.

Keník to byl pan Pes. Byl pro mě nejlepším na světě a tak i navždy zůstane. Povahově byl vyrovnaný, se psy vycházel velmi dobře, byl inteligentní až spíše vyčůranej :-) Povely i přes to jak byl tvrdohlavej celkem dobře zvládal ale bohužel se nám nepodařilo přivolání takže chodil na vodítku a aby se proběhl tak na 20metrovém laně. Nechali jsme si vyrobit koloběžku a podnikali jsme spolu projíždky, které měl moc rád. Ken miloval strašně moc vodu, plavání a vše s vodou spojené. Takže prázdniny jsme trávili na chatě u Orlické přehrady, kde si získal přízeň rybářů a ty mu nosili vždy několik ryb co ulovili.A nejvíce měl jako každej seveřan rád hory. Ze sněhu se mu moc domu nechtělo, ale když už šel tak si lehl ke kamnům a spinkal.

             

Přes den bydlel na zahradě, kde měl svou kotec, také chodil na procházky. Jakmile uslyšel znělku televizních zpráv na nově tak věděl, že jde domu a dal to najevo tim, že začal vít. Doma večer dostal pribináčka a spokojenej si chodil kousat kostičku nebo se šel pomazlit. Chodili jsme na večerní procházku s jeho psí kamarádkou jezevčicí Deniskou. Když šla mamka spát tak jí chodil doprovodit do postele a spal v ložnici s rodiči, jeho místečko bylo pod postelí nebo na posteli u nohou. Ráno se těšil vždy na zahrádku.

Když byl ještě mladej udělala se mu nějaká boule na tváři... s tim si zažil moc trápení. Šel na operaci a upřímně ten veterinář byl nějakej dement takle zmršeně zašitou tvář to sem v životě neviděla. Na veterině z  nás spíše tahali peníze a Keníkovi se rána vůbec nehojila, tak jednou rodiče řekli, že takhle mladého psa nebudou trápit a ať ho radši uspí a najednou světe div se veterinář nám dal homeopatika a Keník byl do týdne v pořádku. Doufali jsme, že to neni nic vážného a že se to nebude opakovat.

   

 Roky plynuly a mi jsme si plně užívali života.....

Až jednou večer Keník začal být divný... nechtěl jít večer ven a když už jsme ho přemluvli vyšel před barák a tam skoro 5 minut stál jak fenka a čůral.... Bylo nám to hodně divný, doma řikali, že je možná unavenej. V tu chvíli sem cejtila, že to asi  bude hodně špatné... Ráno jsme vstali, Keník celou noc byl potichu, pomalinku vstal a mi ho ihned naložili a jeli hledat veterinu kde mají otevřeno. Chudáček vypadal hrozivě. Seděla sem s nim vzadu v autě jeho hlavu jsem měla na klíně  celou dobu jsem mu řikala, že to bude zas dobrý. Mysleli jsme si, že to bude něco s ledvinama, ale... Konečně jsme našli veterinu, kde nás vzali. Čekali jsme v čekárně naši mě nechtěli vzít do ordinace tak jsem čekla venku, to čekání bylo velmi dlouhé a já si začla, že se asi něco stašného stane, ale pořád malinkatou naději sem v sobě měla. Když náhle vešel do dveří táta a brečel došlo mi, že se asi stala ta nejhorší věc, řekl at jdu dovnitř... Řekl jen on umírá. V ten okamžik se mi zhroutil celej svět! Já se jen ptala PROČ? Začali mi všichni řikat,že už neni žádná šance na uzdravení. Měl nádor na slezině který mu prasknul a on vykrvácel tak do břicha....

Ještě teď ho vidim jak leží oddaně na stole, s oholeným bříškem.... Jeho oči vypadaly jak když říkají odpusť nadešel čas, a porvé se mi zdálo jak kdyby plakal. Já se v tu chvíli zroutila a to uplně. Řekli ať se s nim rozloučim a jdu pryč. On jen zavrěl lehce ocasem na rozloučenou, ležel uplně v klidu asi věděl, že tim se mu uleví. Jediný co sem mu řekla bylo miluju tě a odpust mi to... a pak mě odvedli. Na jeho poslední cestě sem nemohla být moc mě to mrzí ! Zůstala tam s nim pouze mamka. Nikdo z nás to doma nevydržel, všichni jsme si pobrečeli neboť zemřel člen rodiny a nikdo z nás na takovouto velkou ránu nebyl připraven. Také nás mrzí, že jeho tělo jsme  si nemohli odvézt a pohřbít.

Keníček je nyní už jen v našich srdcích a krásných vzpomínkách.

    

Keníku, měli jsme Tě všichni moc rádi a chybíš nám... snad teď se máš lépe a nic tě tam nahoře ve psím ráji netrápí.

 

 

 

I teď po těch letech mi moc chybí a dala bych cokoliv za to aby tu byl zase s náma. Těšim se, až se spolu zase setkáme.